Aneb jak jsem chtěla udělat Paule radost
Jsem u Pauly poslední dny, a vím, že miluje klasiku. Takže jsem chtěla dneska udělat roastbeef, zeleninu, yourkshire puding. Po church servise jsem jí oznámila, že bych ráda uvařila nedělní britskou klasiku, že vyrazím do Tesca pro suroviny. Z Emanuel churchu to je tak asi 2 km k tescu. Jsem luck girl. Neděle. Trapáci měli zavřeno (mi to taky mělo dojít, že když jsou tak pobožný, tak v neděli, od slova Nedělat dělat nebudou). Ok. Emengercy plán. Jiný obchodák možná s pracujícími emigranty, kde se dá něco k snědku nakoupit. Supervalue. 3 km od Tesca. Pecka. Kráčela jsem si v šatech a černých školních botech, co jsem dostala od Loraine. Do toho v ruce mobil, a naplno bomby music. Sluníčko mi smažilo můj nemocný obličej (stále mám hnusnou virózu). Supervalue narvaný, jako kdyby od zítra měli všechny obchodáci zavřeno navěky, či od zítřka by se vydávalo jídlo na stravenky jako za komoušu. Možná tím hladovým davem, či moji okularami, neměli roastbeef. Nebyla bych to já, abych se kolem nakupujicích neptala, kde běžně za pultem je roast-beef, a případně jaké maso používají oni, a kde je jiný obchod co je otevřený. Suma sumárum-měla jsem na výběr kuře nebo nic. Nerada něco překládam. Takže jsem čapla tu ubohou mrtvolku co byla nelítostně zavražděna, k tomu karot, parsnips, potatoes a myslím že ještě něco, jo onions.Výsledek? Neskutečný kulinářský orgáč, hlavní účel potěšit Paulu a vykouzlit jí úsměv, jsem splnila. So, I am happy, a raději si jdu dát trochu do těla gymem do garáže.