24 hodin ve stylu breku a kostiček

Zvláštní, obvykle je 7 moje happy cifra. Ještě k tomu únor. V mém životě je únor symbolizujicí lékárníčku, pač každý únor jsem věčně chřipkonemocná. Ani letos tomu není jinak, jen mám virozu, a nesmím to na sobě dávat moc na jevo. I když jsem už Loraine přiznala barvu, že jsem feeling cold. Divné, že takto označují stav, kdy má člověk vizóru, bolest v krku, teplotu a horní dutiny nedýchají. Oznámila mi, že se v NI toho nebojí, že mnohem nebezpečnější je sick. POZOR! Sick používají v případě průjmu, zvracení či při obou nepěkných stavech. Celý den jsem nevycházela dneska ze svého pokoje. Bylo to moc milý, jak mě celá rodina opečovává. Dokonce mě i Danny objal. Je mi líto maminky. Byla s Varuškou poslední dobrou nejvíce. Ani nevím, co bych bez pomoci Naty a Mirandy dělala. Nechtěla zavřít oči. Hlavou mi prolétává, můj poslední dotek s Varuškou. Bylo to půl hodiny před odjezdem do Pha. Strašně jsem pospíchala a omylem jsem jela na šrámkovkou za bundou (protože jsem zjistila, že žádnou nemám ve které bych jela). Ani jsem se nezouvala. Lítala jsem z jednoho pokoje do druhého. Vstala mě přivítat, i přesto, že už to bylo pro ní těžké. Lehla si pak zpět na svoje místečko. Měla neskutečně hubenou lebku, trčely jí kosti. "Uvidíme se za půl roku", odbyla jsem jí rychlým pohlazením. Neuvidíme.