aneb jak mě Irský úředník znemožnil, byrokrat jeden, aby měl čaj studený

Tak jsem si myslela, že jsem královna Fantagiro co přemůže všechny nesnáze, vybojuje si království, zachrání snad vše možné, živé a existujicí a ještě u toho bude vypadat legen-počkej si-dárně. Jasně. Jsem ráda, že mi týpek z employmentu pomohl zpátky na zem. I když už jsem si zjišťovala kolik se uděluje pokuta za přestupek v případě plivnutí do obličeje na úředníka, hodně rychle si to rozmyslela, tato zkušenost mě jen přesvědčila o tom, že je potřeba mít pořád a nestále v pohotovoti. So, na 11:30 jsem měla schůzku s prasátkem z přepážka č. 7. Loraine jela přezout pneu u Saabka a mě vyhodila u obdelníkové šedé budovy. Jdu za nosem, dle ženské intuice, ano, chtěla jsem vejít služebním vchodem. Tak po mě něžně skočila ochranka. Pan byl buď neskutečně milý a nebo jsem působila dojmem neschopné slepice, protože mě dovedl až do vrátnice s nápisem WELCOME. Nápisem tak velkým, že člověk se i bojí zavítat. S nápisem tak monstrózním, že kdyby ten nápis spadl recepční na hlavu Nezvratný osud 3 se může jít zahrabat. S nápisem tak velkým, že ta mikro papírová cedulka Merry Christmas začala brát antidepresiva. Hello, I can? Tvářím se cudně jako Marlin Monroe ve sportovním termoprádle Mc Kinley. Čučo, co mě měl nastarosti, byl věku asi 35, těžká váhová kategorie s kečupem na košili, a ano, bylo to pohlaví mužské. Představeno, vysvětleno o co mi GO, doklady, potvrzení o bydlení, ok, mám počkat 2 minuty. Čekám. Evidentně zde mají i mimo jinostranné řízení, veličiny, také asi jiné pojmy o času. Vrátil se zpátky. Bla bla bla, no. Sorry. Why? Bla bla bla, no. Sorry. Ještě jednou řekne sorry, a pak budu já ta co mu budu říkat sorry. 

Pokračování až se vyspím.