nevím kde mi hlava stojí

Nevím z čeho mám začít, mám toho tolik, že můj diář už spáchal sebevraždu. Ale pořád mám klidnou hlavu a spoléhám na moji improvizaci. Dívám se do zrcadla. Je to asi po neskutečné dlouhé době, co se nepoznávám. Bude to asi tím, že jsem v posledních dnech kamarádila s dost drsnými týpky, wc, vodou a magneziem pro žaludek. Dejv mě dneska pozval k sobě na vizit. Jako kdyby to bylo pro mě jen tak koupit si letenku do Sydney. Kdybych už měla pár tisíc navrchu, investovala bych je do letenky do Ufy či bych chtěla přispět Natě na operaci. Ale Austrálie, to je sen. Snad se za nim jednou podívám. Čím více se přibližuje datum letu do ČR, tím větší mám vztek. Vztek na UO, a vše kolem žijicí či nedýchající. Asi mi leze mikro pokojíček trochu na mozek, že mám takový pocit úzkosti z Čech. Mám takovým způsobem obouchanou hlavu od šikmé střešní stěny, že bych obouchanosti mohla konkurovat boxerovi Valueovi. Snažím se reagovat na miliardu těch mailu co mám, za znělky The Hills-The Weeknd. Druhá písnička od The Weeknd co mi připomíná Marverce Aleše. Jak se asi má v Praze? Snad se mu daří, je spokojený, štastný a dělá co ho baví. Škoda, že jsem nestihla jeho kroužek tance. Měla jsem milión výmluv tenkrát, a k čemu.