ON

Byl tak žlutý, měl tolik užitku, tolik štětinek a ta umělá hmota. Když jsem ho omylem zahlédla v butiku R´odinka, byl jich plný košík. Nikdo se k nim nehlásil. A proto jsem věděla, že já s nim budu spokojená. Vzala jsem si jeden do ruky. Inu, drží se dobře. Zkusím, a uvidím. Za akční cenu, ještě se slevou. Taky by ne, kdo by takové hrábě užil. Musela jsem ho mít. Dlouhou dobu jsme byli spolu. On, já a naše cestování. Ano, málo kam se vešel. Byl velký. Nadměrně. Ale jak se říká, když se chce, tak se tam narve (Leni, já jsem se dneska přece jen měla za tou trojkou stavit!). Přes pět let jsme spolu byli. A já vím, že svoji práci odváděl exelentně, až mu jiný mohli závidět. Občas jsem na něj zapomněla, nebo ho vyměnila za jiného. Nevadilo mu to. Byl ideální a přál mi to nejlepší. Hlavně, abych měla dobře učesané vlasy. Budeš mi chybět hřebínku. Opravdu se bavím o svém česadlu, které jsem dneska musela vyhodit, pod nátlakem mé milované sister, že prý mi trhaj vlasy, je velký jak kráva, a že bych v Belfastu jako reprezentantkyně dvoj národů dělala ostudu. Naposledy jsem na něj mrkla a dovolila mu jít na dno černého odpadkového koše. 

(snad mě windowsy 10 nesledují, nebo se to neukláda pod můj gmail profil, myslím, že ještě nikdo negůglil "hřeben pro slony", "hřeben pro žirafy", "hřeben pro velká zvířata", chtěla jsem mít co nejvíce autentickou fotku)